Aktivity zaměřené na modifikaci (nebo naopak stabilizaci) jazykového chování společnosti nebo nějakého méně komplexního sociálního útvaru (z tohoto hlediska se pak rozlišuje jazykové makro-, meso- a mikroplánování). Podle toho, na co jsou plánovací aktivity zaměřeny, se nejčastěji rozlišují dvě dimenze jazykového plánování: 1. statusové plánování (status planning), 2. korpusové plánování (corpus planning). Někdy se však vyděluje i plánování akvizice/osvojování jazyka (acquisition planning / language-in-education planning) a plánování prestiže jazyka (prestige planning); viz také ↗jazykové právo.

Statusové plánování se zaměřuje na určení „statusu“ jazyka (resp. ↗variety jazyka) ve vztahu k jiným jazykům (či jiným varietám); základní otázky zde jsou: (a) který jaz. bude vybrán pro určitý účel, (b) jak bude zvolený jaz. ve společnosti implementován. V č. ↗jazykové situaci je aktuální např. toto: (a) v kterých komunikačních doménách se bude užívat čeština, slovenština, angličtina, němčina, ruština, romština?, (b) jak prosadit v určitých komunikačních doménách větší znalost romštiny a češtiny? – např. u č. učitelů na prvním stupni základních škol znalost romštiny, u romských dětí znalost romštiny i češtiny, (c) které jazyky budou chráněny Evropskou chartou regionálních či menšinových jazyků?

Korpusové plánování se zaměřuje na samu podobu jaz. (na jeho „korpus“). Týká se např. těchto jevů: (a) pravopisu, (b) výslovnosti, (c) změn ve struktuře jaz., např. v morfologii, (d) rozšiřování lexika, (e) rozvoje stylů. Pojem korpusové plánování má blízko k pojmu ↗kultivace jazyka, resp. ↗jazyková kultura.

Plánování statusové a korpusové nejsou ostře odděleny, mohou se i vzájemně předpokládat (✍Williams, 1992; ✍Fishman, 2006); např. propracování nějakého jaz. v oblasti terminologie může mít dopad na posílení jeho prestiže a zvýšení jeho statusu – zvýšení jeho statusu a posílení jeho prestiže může mít zase dopad na větší úsilí o jeho terminologické propracování. Společensky relevantní plánovací aktivity vyvíjejí (a) státní a nadstátní instituce (např. ministerstva, Evropská komise), (b) vzdělávací instituce, (c) nevládní organizace (např. občanská sdružení), (d) ekonomické subjekty (např. podniky), (e) vlivní jedinci. Cílem j.p. může být standardizace jaz., reforma jaz., propagace a rozšiřování jaz., revitalizace jaz., ochrana jaz., terminologická unifikace, simplifikace stylu, usnadnění komunikace mezi mluvčími disponujícími různými ↗mateřskými jazyky apod. Cíle j.p. bývají dosahovány formulováním ↗jazykových politik a zejm. v případě plánování statusového také pomocí právních norem (viz ↗jazykové právo). J.p. je jedním z typů ↗jazykového managementu.

Záměrné (ne)ovlivňování jazyka, resp. jazykového chování, je velmi starou aktivitou a jazykovým problémům a jejich odstraňování byla věnována značná pozornost přinejmenším již v raně moderním období (✍Neustupný, 2006). Pozoruhodná, avšak v západním kontextu málo známá modernizace desítek jazyků proběhla ve 20. letech 20. stol. v někdejším Sovětském svazu (✍Alpatov, 2000). Nicméně o j.p. se začalo hovořit teprve v souvislosti s rozpadem koloniálního systému a modernizačními procesy v rozvojových zemích, tedy od 60. let 20. stol. (v návaznosti na termín E. Haugena). V těchto a bezprostředně následujících letech se prosadilo nejen samo pojmenování jazykové plánování (language planning), ale i specifická a vlivná teorie vystupující pod tímto jménem (viz zejm. ✍Rubin(ová) & Jernudd, 1971; ✍Rubin(ová) & Jernudd ad., 1977). J.p. bylo v jejím rámci chápáno jako záležitost technických expertů disponujících efektivními technikami a jako objektivní činnost probíhající v zásadě nezávisle na ideologii; zároveň byla zdůrazňována souvislost s nejazykovými faktory, a tudíž jinými společenskými disciplínami (zejména s politologií a ekonomií). J.p. bylo chápáno jako jeden z druhů plánování společenských zdrojů a účelem teorie j.p. bylo dosáhnout optimálního využití tohoto jednoho zdroje. Teorie j.p. byla pevně spjata s dobovou teorií sociálního a především ekonomického plánování. J.p. bylo analogicky konceptualizováno jako racionální řešení problémů, jako rozhodování o výhodách a nevýhodách různých alternativ v konkrétních společenských, ekonomických a politických kontextech. Plánované cíle vyžadovaly schválení politickou autoritou, neboť šlo o cíle společnosti jako celku. Je charakteristické, že j.p. se mělo odehrávat na úrovni státu. O politické atmosféře, která vládla v mezinárodní skupině odborníků na j.p. v 60. letech, říká jeden z jejích protagonistů toto: „…uznávali jsme a akceptovali realitu politických procesů a centrální státní moc; a věřili jsme v to, že akce státu jsou dobré, že vlády mohou jednat efektivně a uspokojivě.“ (✍Jernudd, 1997:132; z angl. přeložil autor hesla.) Teorie j.p. představovala koherentní celek, který lze definovat nejen pozitivně, ale i negativně – tj. výčtem těch prvků, které tato teorie postrádala a které se dostaly do popředí odborného zájmu později. Jeden z hlavních autorů knihy Can Language Be Planned (✍Rubin(ová) & Jernudd, 1971) se vyjádřil o této knize po více než dvaceti letech takto:

„Kdyby tato kniha měla být napsána dnes, nemohla by mít podtitul Sociolingvistická teorie a praxe pro rozvojové země, ale musela by vzít v úvahu široké spektrum různých sociolingvistických situací na různých úrovních společnosti (od státu až po firmu), široké spektrum různých zájmů a skupin obyvatel (od žen až po uprchlíky), a to v kontextu velmi různých způsobů komunikace (média, kanály, zpracovávání informací) a především v kontextu různých ideologických i reálných, globálních i lokálních sociopolitických podmínek. Současná dominantní ekonomická ideologie upřednostňuje deregulaci (prosazovanou paradoxně řídícími státními institucemi nebo nadstátními organizacemi jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka), „duch doby“ vyžaduje věnovat pozornost právům a problémům jednotlivců a malých skupin na úkor pozornosti ke kolektivnímu (veřejnému) zájmu, zápasící společenství byla ve značné míře ponechána svému osudu.“ (✍Jernudd, 1997:135, 136; z angl. přeložil autor hesla.)

Dobová a v řadě rysů nepochybně omezená východiska j.p. 60. a 70. let, determinující podobu příslušné teorie, vybízejí k myšlence, že j.p. těchto let je něco specifického a v zásadě uzavřeného, a že by bylo proto vhodné název jazykové plánování rezervovat pro teorii a činnosti tohoto období (viz ✍Jernudd & Neustupný, 1987; ✍Neustupný, 1994; ✍Neustupný, 2004; ✍Neustupný, 2012). Tento přístup se sice v úplnosti neprosadil, např. v r. 1999 byl založen a nadále vychází vlivný časopis Current Issues in Language Planning, ale k jedné podstatné modifikaci došlo – zastřešujícím pojmem, resp. termínem, se stal výraz language policy and language planningn. také language planning and policy (zkratka LPP), v češtině jazyková politika a jazykové plánování, resp. jazykové plánování a jazyková politika (JPJP) (viz ↗jazyková politika).

Pokud jde o aktuální charakter výzkumné oblasti JPJP, je zřejmé, že je značně diverzifikovaná. ✍Baldauf (2012) v ní vyčleňuje tyto základní přístupy: 1. klasický, 2. jazykověmanagementový, 3. doménový, 4. kritický.

1. Klasický přístup navazuje na j.p. 60. a 70. let 20. stol. a Baldauf sem řadí i své vlastní práce, včetně populární příručky ✍Kaplan & Baldauf (1997), ale např. i integrativní rámec ✍Hornberger(ové) (2006).

2. Jazykověmanagementový přístup je pro Baldaufa přístup, který byl iniciován J. V. Neustupným a B. H. Jernuddem. Ti vnesli do dobové teorie j.p. řadu inovací (např. detailní analýzu konkrétních interakcí n. důraz na studium rozdílných zájmů různých aktérů j.p.). Tento přístup byl rozpracován v četných pracích, které vznikly především v Austrálii, Japonsku a střední Evropě (srov. ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2009; ✍Nekvapil & Sherman(ová), 2015; ✍Marriott(ová) & Nekvapil, 2012).

3. Doménový přístup je podle Baldaufa spojen s jeho hlavním představitelem B. Spolským. Ten sice používá pro svůj přístup, resp. přístupy, jiné shrnující názvy (mimo jiné i výraz jazykový management), ale pojem univerzálně chápané jazykové domény je pro jeho výklady určující (viz ✍Spolsky, 2009).

4. Kritické přístupy podle Baldaufa poukazují na společenské nerovnosti, které jsou spojeny s JPJP. Na rozdíl od „politicky neutrálních“ teorií 60. a 70. let 20. stol. kladou do popředí otázky moci, společenského zápasu, kolonizace, hegemonie, ideologie a rezistence. Příznačný je pro tento přístup titul Tollefsonovy knihy Planning Language, Planning Inequality: Language Policy in the Community (1991).